Svědkové Jehovovi

„Zle na to doplatíš!“

Každý člověk má nezadatelné právo na svůj vlastní názor – pokud se shoduje s naším (Billings)

Litoval jsem někdy, třeba jen na okamžik, svého odchodu od Svědků Jehovových? Měl bych se upřímně zkoumat a přemýšlet o těch šťastných dnech, které jsem mezi nimi prožil. Cožpak se mi nikdy nestýskalo po těch radostných chvílích, které jsem strávil ve společenství šťastných lidí, kteří se navzájem milují jako bratři a sestry? Cožpak mi nikdy nedošlo, že jsem zklamal Jehovu Boha a svévolně odmítl jeho laskavou ruku? Je mi fakt hrozně líto, že mi to není líto.

Jediné, čeho lituji, je, že jsem odešel tak rychle a tak galantně. Měl jsem se předtím pokusit mluvit se svými přáteli, přede všemi vyjádřit svůj názor, aby nikdo důvod mého odchodu nemohl zkreslit. Měl jsem to na nějakém shromáždění otevřeně vybalit, pak odejít středem a pořádně za sebou prásknout dveřmi. Takhle zůstala všechna zloba a hořkost z těch let, kdy jsem snášel všechnu tu nespravedlnost, ve mně.

Také lituji, že jsem nikoho nevzal s sebou. Koneckonců, jako správný odpadlík bych s sebou měl „strhnout slabé“. Při vzpomínce na ty, kteří bývali mými blízkými přáteli, jsem často přemýšlel, jak jim pomoci. Mělo by nějakou cenu jít za nimi a snažit se je přesvědčovat? Ze své pozice odpadlíka by bylo velmi těžké se k jim jen přiblížit.

To jsem si také brzy ověřil, neboť co čert (?) nechtěl – Venda s celou rodinou na stejném chodníku proti mě. Ještě před pár dny nejbližší rodina na světě hned po té vlastní. Pěkně nahlas říkám: „Ahoj!“ Podívali se, kdo je zdraví, a ihned beze slova odvrátili hlavy. Tak prošli. Ale čekal jsem to. Vždyť ještě před pár dny bych totéž udělal i já.

A co písemně? Nešlo by jim napsat dopis? Jsem si jist, že pokud by na něm byla zpáteční adresa, ani by jej neotevřeli. Jehova zakazuje přijímat myšlenky odpadlíků. Jejich knihy se nesmí číst, protože je to „duchovní jed“, obsahující rafinované úskoky, které by mohly oslabit víru. Bylo tedy jisté, že mám jen velmi malé šance se k nim přiblížit. A pokud by si mě přece jen pustili k tělu, bylo by vůbec morální snažit se změnit jejich názor? Nemá každý člověk právo na svou víru? Nebyla by to dnes tak často omílaná náboženská nesnášenlivost? A objevují se další otázky: Je vůbec možné pomoci členovi sekty opustit ji? Nebo na to musí přijít sám? Je možné přesvědčit ho argumenty, aby reálně zhodnotil svoji situaci? Někteří jsou se sektou tak sžití, jakoby se pro ni narodili. Co když bez ní nebudou umět žít?

Mnozí moji přátelé mi rozmlouvali jakékoli přesvědčování mých bývalých souvěrců. Ale vždyť já po nich chci jen maličkost – aby začali samostatně racionálně uvažovat. Také si nemyslím, že nemám právo „brát jim jejich víru“. Není to víra, je to blud a podvod. A dokud nezačnou samostatně uvažovat, stejně sektu neopustí. Na druhé straně, i kdyby museli znovu začínat svůj život a budovat si svoje vlastní hodnoty v sedmdesáti letech, věřím, že by to mělo pořád větší cenu než v bludu zemřít.

Nakonec jsem podnikl několik zoufalých pokusů o kontakt. Předně jsem chtěl mluvit s dívkou, ke které jsem míval citový vztah. Čekal jsem tedy na ni, až půjde domů z práce. Jakmile mě zahlédla, změnila směr, aby mě nepotkala. Vykročil jsem, abych jí zkřížil cestu. Ještě více změnila směr a přidala do kroku. Musel bych za ní běžet a chytit ji za ruku. Ale bylo nebezpečí, že bude volat policii. To chtěla udělat její matka, se kterou jsem chtěl promluvit u jejího prodejního stánku. Ač nebyla formálně Svědkem, vůbec nedošlo na diskusi. Na můj pokus pouze začít rozhovor došlo k něčemu, co prostě nikdy nepochopím. Pokud si prý něco nechci koupit, tak ať odejdu, protože ji obtěžuji, jinak zavolá policii. Načež se jí zastal jakýsi kolemjdoucí a já tam stál jako kriminální živel a ať jsem říkal cokoli, jen jsem si to zhoršoval. Buď jsem mohl mlčet, nebo zvyšovat hlas a vyvolat pouliční scénu. Pochopil jsem, že tady prostě nic nedokážu a tiše zuřící jsem odešel, jako ten špatný, kdo za všechno může. Bylo mi velmi trapně. Málokdy člověk zažije situaci, kdy málem brečí vztekem nad ze svou bezmocností.

Chvíli jsem si myslel, že to přece jen může být jinak, když jsem se rozhodl navštívit Svědka, který býval mým blízkým přítelem. S ním se mi podařilo dosáhnout krátkého rozhovoru. Potom jsem navštívil jinou členku sboru, která bydlela nedaleko. Ta se však po několika slovech rozloučila a zavřela dveře. Co teď? Rozhodl jsem se ještě zajet k jednomu staršímu, se kterým jsem si vždy dobře popovídal. Byl docela kultivovaný a nikdy netrval na nějakých upjatých názorech. Vždy říkával, že musíme zůstávat otevření: „Když mi někdo nabídne něco lepšího, rád to přijmu,“ říkával. Když jsem zazvonil u vchodu do paneláku, dveře se odemkly. Zatímco jsem stoupal po schodech, už stál ve dveřích svého bytu. Dříve, než jsem stačil pronést jediné slovo, řekl tím svým klidným, ale pevným hlasem: „Mílo, dřív než začneš mluvit, řeknu ti tolik: Měl jsem dva telefonáty, takže vím, o co ti jde. Povím ti jen jedno: Nepleť se do cizích věcí, jinak na to zle doplatíš! Ne od nás, ale od Jehovy! Víc ti nemám co říct.“

Představte si, že máte přítele, který dělá osudovou chybu. Zoufale byste mu chtěli pomoci. Chcete si s ním jen v klidu promluvit. Zažijete však šok z té děsivé proměny. Jakmile se jen zmíníte o věci, stane se z vašeho přítele člověk posedlý ďáblem, člověk, který má za krkem „vládce loutek“, člověk, který vám nedovolí říci ani jediné slovo, jako by ho to pálilo. Když budete trvat na rozhovoru, pokusí se vzdálit. Pokud nebude moci utéct, vyzve vás, abyste odešli. Možná začne vyhrožovat policií. Představte si, že vám zčistajasna někdo oznámí, že spadáte do působnosti policie! Umíte si to představit? Ale je to bohužel reálné.

Také starší sboru, které znáte jako usměvavé vzory mírnosti, promění svůj úsměv ve škleb rozlícené šelmy a vycení tesáky na jakoukoli hrozbu svého domnělého hájemství.

Jehovisti s oblibou předávají dále příběhy o „farářích“, kteří byli navenek hodní, ale jakmile šlo do tuhého, zklamali své ovečky projevením těch nejhorších lidských vlastností, protože samozřejmě nemají to pravé náboženství. Škoda, že u jehovistů to nakonec bylo úplně stejné.

Jsi svědek Jehovův?

Nu, jak začít? Zřejmě se na těchto stránkách necítíš dobře, protože jsi přesvědčen, že ti chceme ublížit. Těžko lze argumentovat, když každý argument druhá strana považuje za léčku. Znám to. Člověk nechce slyšet nepříjemnou pravdu. Nikdo z nás nechce slyšet, že dělá chybu a že třeba značnou část svého života promrhal kvůli chybnému rozhodnutí. Je k tomu potřeba opravdu velká morální odvaha. Ale nic víc. Jen se nebát použít vlastní rozum. Vyplatí se to!

Je to, co zde píšu, pravda?

Jak už říkal Indiana Jones svým studentům: kdo chtějí vědět, co je pravda, ať jdou k filosofům – nás zajímají fakta. Pravdu si přivlastňují jehovisté, kteří zdůrazňují, že jen oni mají tu jedinou, absolutní Pravdu, a nemohou se mýlit. Určitě je nechci napodobovat, proto jen prohlašuji, že se snažím o co největší objektivitu.

Zajímavější je, co řeknou o těchto stránkách sami jehovisté. Zkuste se jich na některou otázku zeptat – stanete se svědky jedné z nejmarkantnější ukázek, jak moc zakletí lidé to jsou. Odpověď vám řeknu předem: „Je to snůška lží a pomluv. Nic z toho není pravda.“

Některé příklady si můžete přečíst v kapitole Zeptejte se jehovisty.

Tričko „Svědkové Jehovovi vědí všechno“

„Jehova“?

Jan Werich jako císař Rudolf II. ve filmu Císařův pekař a pekařův císař volá: „O Adonaj, o Jehova!“ Jsou to slova z hebrejské části bible. Jak by vám vysvětlili jehovisté, adonaj znamená pán a Jehova je jméno – tak se prostě Pán Bůh jmenuje. Je pravda, že to jméno je v textu bible všude tam, kde je v českých biblích napsáno Hospodin. A taky je pravda, že ač je to podle jehovistů nejdůležitější pojem ve vesmíru, nikdo neví, jak se opravdu má vyslovovat – zda Jehova, Jahve, Jahveh, či jinak.

Americký brouk?

Píšeme, že jehovisté říkají to či ono. Ve skutečnosti to není pravda. Řadový jehovista si nesmí dělat vlastní názor, pouze opakuje oficiální, celosvětově platné nauky, které stanovuje výbor nejvyšších jehovistů sídlící v Brooklynu („vedoucí sbor“). Polemizovat s jeho tvrzením se rovná trestu smrti (při posledním soudu). Jestliže tedy komunisti říkali, že mandelinka je americký brouk a jehovisté jsou americkým náboženstvím, v jednom případě nelhali.

Zvěstovatelský pár