Svědkové Jehovovi

Účinnější než ostnatý drát

Člověk občas narazí na pravdu; většinou se však rychle vzpamatuje a jde dál. (z Murphyho zákonů)

Představte si, že jste jehovista, který se rozhodl ze sekty vystoupit. Co se bude dít? Snad si představujete, že k vám přiběhnou rozlícení starší sboru a začnou vás přesvědčovat nebo vám dokonce vyhrožovat. Skutečnost je poněkud jiná.

To, co vás drží, nejsou šéfové sboru, vždyť to jen vaši spoluobčané, kteří nad vámi nemají moc, dokonce ani jejich takzvaná teokracie, které jste se dobrovolně podřídili, jim nedovoluje vám něco nařizovat. Není tam plot – vždyť ten se dá přelézt. Nejsou to zamčené dveře – vždyť ty se dají vypáčit. Nehlídá vás žádný strážce, kterého byste mohli odlákat. Je to něco mnohem účinnějšího. To, co vás hlídá, jste vy sami. Ano, nejrafinovanější způsob hlídání je naučit vás samotné, abyste byli svými vlastními strážci. Před sebou samými nikdy neutečete.

Všichni Svědkové vědí, že „Jehova nikoho nenutí, aby byl členem jeho organizace. Je to každého osobní věc. Každý Svědek Jehovův může kdykoli odejít. Ale měl by si uvědomit, že pokud odejde, staví se tím proti Boží organizaci a vědomě hřeší proti Bohu.“ Vědomě hřešit může znamenat neodpustitelný hřích, za který jsou trestem navždy zavřené dveře do ráje a smrt bez vzkříšení. A tak, když slyšíte taková milá slova, že vám nikdo nebude bránit udělat tu věc horší než by bylo vyvraždění vlastní rodiny a hodování na jejich tělech, už jako byste cítili, jak vám plameny věčné smrti olizují nohy, a rychle každou pochybnost potlačíte.

A tak představa z úvodu kapitoly, že nějaký jehovista se rozhodne odejít, je sama o sobě nesmyslná. Žádného jehovistu by to totiž nenapadlo. A pokud ano, už to není správný jehovista.

Tento mechanismus funguje účinněji než jakékoli naléhání a přemlouvání. Když dostanete chuť odejít, zazní vám v uších slova jakoby samotného Jehovy: „Kdykoli můžeš odejít! Kdykoli můžeš odejít...! Kdykoli… odejít…...ODEJÍT!“ Komu by nepřeběhl mráz po zádech? Přece víme, co by mohl dodat: „… a já tě nechám padnout.“ A tak je pravda, že je velmi jednoduché opustit organizaci, ale vy to nikdy neuděláte. Je to stejná bariéra, která vám nedovolí vejít na záchod, když víte, že tam sedí vaše tchyně. Dveře nejsou zamčené, ale stejně vás to ani nenapadne.

Pokud však jako jehovista přesto děláte tu chybu, že přemýšlíte, může se stát, že nakonec začnete pochybovat. Bolí to. Jak známo, největší bolestí je slyšet pravdu. Já měl dvě taková období, která by moji spoluvěřící nazvali duchovní slabostí. Pochybnosti mě sžíraly. Nedokázal jsem si vysvětlit rozpory v učení a to, jak se někteří chovají. Vysvětlování od starších příliš nepomohlo. Vynechal jsem několik shromáždění. V obou případech jsem se však od vlivu sekty vzdaloval nerad. Vlastně jsem hledal důvod, jak zůstat. Začalo se mi stýskat. Vzpomínám si, jak jsem chtěl navštívit jednoho staršího. Doma byla jen jeho rodina, která nic netušila a já – tentokrát se neusmívající – jsem byl jako vždy velice srdečně přijat. Cítil jsem se provinile. „Proč odcházím od těchto hodných lidí?“ říkal jsem si a bylo mi velmi smutno. Před očima jsem stále viděl své příjemné bratry a hlavně sestry, jak se mile usmívají a zdraví mě. Když jsem si uvědomil, že už se to nikdy nebude opakovat, propadl jsem zoufalství. „Ach, já hlupák, odešel bych od svých laskavých bratrů a sester, kteří projevují opravdovou lásku, jenom kvůli několika pochybnostem, které jsem si nenechal vysvětlit!“

Kajícně jsem se vrátil do laskavé náruče Jehovy a za pár dní se už nedalo poznat, čím jsem prošel. Mocná psychologická bariéra mě odmrštila zpět do stáda. Nikdo vám nemůže pomoct utéci, když sami nechcete.

Ten okamžik, kdy jsem ji překonal skutečně, si pamatuji zcela přesně. Nebylo to pozvolné propadání pochybnostem. Byl to totiž zřetelný předěl, změna myšlení, kterou jsem potřeboval. Jsem rád, že jsem to dokázal.

Jsi svědek Jehovův?

Nu, jak začít? Zřejmě se na těchto stránkách necítíš dobře, protože jsi přesvědčen, že ti chceme ublížit. Těžko lze argumentovat, když každý argument druhá strana považuje za léčku. Znám to. Člověk nechce slyšet nepříjemnou pravdu. Nikdo z nás nechce slyšet, že dělá chybu a že třeba značnou část svého života promrhal kvůli chybnému rozhodnutí. Je k tomu potřeba opravdu velká morální odvaha. Ale nic víc. Jen se nebát použít vlastní rozum. Vyplatí se to!

Je to, co zde píšu, pravda?

Jak už říkal Indiana Jones svým studentům: kdo chtějí vědět, co je pravda, ať jdou k filosofům – nás zajímají fakta. Pravdu si přivlastňují jehovisté, kteří zdůrazňují, že jen oni mají tu jedinou, absolutní Pravdu, a nemohou se mýlit. Určitě je nechci napodobovat, proto jen prohlašuji, že se snažím o co největší objektivitu.

Zajímavější je, co řeknou o těchto stránkách sami jehovisté. Zkuste se jich na některou otázku zeptat – stanete se svědky jedné z nejmarkantnější ukázek, jak moc zakletí lidé to jsou. Odpověď vám řeknu předem: „Je to snůška lží a pomluv. Nic z toho není pravda.“

Některé příklady si můžete přečíst v kapitole Zeptejte se jehovisty.

Tričko „Svědkové Jehovovi vědí všechno“

„Jehova“?

Jan Werich jako císař Rudolf II. ve filmu Císařův pekař a pekařův císař volá: „O Adonaj, o Jehova!“ Jsou to slova z hebrejské části bible. Jak by vám vysvětlili jehovisté, adonaj znamená pán a Jehova je jméno – tak se prostě Pán Bůh jmenuje. Je pravda, že to jméno je v textu bible všude tam, kde je v českých biblích napsáno Hospodin. A taky je pravda, že ač je to podle jehovistů nejdůležitější pojem ve vesmíru, nikdo neví, jak se opravdu má vyslovovat – zda Jehova, Jahve, Jahveh, či jinak.

Americký brouk?

Píšeme, že jehovisté říkají to či ono. Ve skutečnosti to není pravda. Řadový jehovista si nesmí dělat vlastní názor, pouze opakuje oficiální, celosvětově platné nauky, které stanovuje výbor nejvyšších jehovistů sídlící v Brooklynu („vedoucí sbor“). Polemizovat s jeho tvrzením se rovná trestu smrti (při posledním soudu). Jestliže tedy komunisti říkali, že mandelinka je americký brouk a jehovisté jsou americkým náboženstvím, v jednom případě nelhali.

Zvěstovatelský pár