Svědkové Jehovovi

Sbohem, bože Jehovo!

Mýlit se je lidské, ale bláznovství je setrvávat ve svém omylu. (Cicero)

Jehova je všemocný a láskyplný. Kdo se k němu upřímně modlí, prostě dostane, o co prosí. Proč tedy starší sboru neměli čas mi pomoci, dokonce si ani nepovšimli „nemocné ovce, která pomalu zaostávala za stádem“? Proč nepomohlo, že jsem se ještě ten den ráno zoufale modlil k Jehovovi, aby mi dal víru a uchránil mě před odpadnutím? Proč? Odpověď je jednoduchá: Protože jsem byl naprostý idiot a Jehova se svými „svědky“ byli jen výplodem mé vlastní fantazie.

Ale v březnu toho roku jsem to ještě nevěděl. Cítil jsem se duchovně vyčerpaný. Síla od Jehovy přes veškeré modlitby a ujišťování od spoluvěřících nepřicházela. Chtěl jsem věřit, ale nemohl jsem přestat myslet na mnohé rozpory a nelogičnosti, které jsem viděl. Zmítaný vnitřním bojem s mučivými pochybnostmi, ztrácel jsem nadšení vykonávat ve sboru povinnosti, které jsem předtím dělal s radostí a zápalem. Až přišlo poslední březnové úterý, den, na který se nedá zapomenout.

V té době jsem se živil jako programátor a pracoval doma. Jak víte, jednou ze záhad lidského života je to, proč nás většina opravdu dobrých nápadů napadá na záchodě. Mně to napadlo až potom, když jsem se omýval. Jako blesk mi v té koupelně napadla myšlenka tak převratná, že jsem se rázem přestal mydlit: Svědkové Jehovovi nemusejí mít nutně pravdu.

Rozumějte, taková myšlenka je to nejzakázanější, co člověk pod kletbou sekty potlačuje do nejvzdálenějšího pozadí své mysli. Od takové myšlenky vás odděluje psychologická bariéra jak plot z ostnatého drátu. Mně se tehdy podařilo tuto myšlenku alespoň na chvilku připustit. V tom okamžiku se to stalo. Všechno zapadlo do sebe. Rozsvítilo se mi. Bylo to jako náboženské osvícení, jenže obráceně. Jako by najednou spadla pouta, o kterých jste nevěděli, že je máte, protože vás učili, že to je normální. Byl jsem svobodný!

Ten pocit se těžko sděluje. Když si uvědomíte, že to, čemu jste věřili, skutečně, ale SKUTEČNĚ, doopravdy, vážně a fakticky NENÍ PRAVDA! Tehdy jsem se jaksi znenadání ocitl za oním psychologickým ostnatým drátem. Tam, kde měla být jen zelená páchnoucí bažina zla. A hle, ona je tu pevná půda! A když se ohlédnu, nevidím světlem zalitý zástup zpívajících šťastlivců, ale pošmourný tábor zotročených vězňů. Když jste uvnitř toho tábora, vidíte se uprostřed hradeb svatého města, kolem kterého obcházejí vlci. Když jste venku, spadnou vám z očí brýle, které vám kdosi nasadil pod záminkou, že budete lépe vidět, přitom vám jen zkreslovaly a převracely vidění a zkracovaly zrak.

Když jste uvnitř, vidíte kolem sebe vysokou, nepřekonatelnou bariéru, která vás chrání před zlým okolním světem a zároveň vám znemožňuje odejít. Když se však zcela bláznivě rozhodnete jí proběhnout, ona se rozplyne a vy za sebou vidíte jen tábor ustrašených blouznivců, nijak nechráněný před vnějšími vlivy žádnou zdí, takže každý může projít snadno dovnitř, ne však ven.

Ale abych nepředbíhal, vraťme se do mé koupelny. Jasně jsem cítil, že chci ze sekty odejít. A tentokrát bez pochybností a bez lítosti. Protože žádné kvalitní přátele – bratry a sestry – neopouštím, žádných skutečných hodnot se nevzdávám.

Ale jestli jsem mohl být tak poblouzněný dříve, co když jsem poblouzněný teď? Mohlo by to být jen nějaké náhlé hnutí mysli? Řekl jsem si, že si dám dva nebo tři dny, abych měl čas si vše rozmyslet.

Ten den odpoledne bylo shromáždění – studium knihy –, a já se rozhodl, že se ještě naposledy zúčastním. Musel jsem zavolat vedoucímu skupiny, abych si potvrdil, ve kterém bytě se dnes scházíme. Když jsme se domluvili, zazněla v telefonu otázka, která by byla kdykoli jindy naprosto překvapivá. „Přijdeš?“ Snad už něco vycítil z tónu mého hlasu.

Na shromáždění to vycítili jistě všichni ostatní, protože jsem se ani jednou nepřihlásil k podání komentáře. Po shromáždění mi děti bezelstně ukazovaly svůj pokojíček a knihy a vodní želvy, a netušily, že mluví s Jidášem, kterému už v hlavě dozrálo ďábelské rozhodnutí. Druhý den dopoledne jsem si udělal čas a zašel za jiným starším, abych mu sdělil, že „nejsem schopen zabezpečit“ tisk programu shromáždění na příští měsíc. K mému překvapení starší odpověděl: „Mílo, ukazuje se, že se zříkáš různých odpovědností, které jsou ti přiděleny, a tak asi nebudeš překvapen, když s bratry posoudíme, jestli můžeš dále být služebním pomocníkem.“ Slyším dobře? Tohle je ta láskyplná starostlivost? Možná je to neobvyklý způsob, jak se mě zeptat, jaké problémy mě trápí. Nebo je to svérázné poděkování, že jsem pět let tiskl program na vlastní náklady?

Ne, tohle není hnutí mysli! Dočkal bych se jedině potupného degradování. „Já se rozhodl jinak,“ řekl jsem jasně a zřetelně, „opouštím organizaci.“ Starší nedal najevo žádné pocity. „Víš, že je to osobní věc každého jednotlivce před Jehovou,“ uslyšel jsem známou frázi. „Pokud jsi opravdu rozhodnut, víš, že tak závažnou věc je nutné oznámit písemně.“ – „To se mi nechce – proč bych to dělal?“ odpověděl jsem vzdorovitě. „V tom případě budeme muset svolat právní výbor, který o tobě rozhodne.“ To by se jim líbilo, vyloučit oni mě! Vzal jsem kus papíru a napsal: „Opouštím společenství svědků Jehovových“. Podpis.

Jak jsem se tehdy cítil? Podle Svědků jsem měl být po odchodu ze „společenství“ znechucen zkažeností okolního světa, měl jsem cítit zklamání a postupně začít toužit vrátit se. Moje bývalá spolužačka, která odešla a po čase se vrátila, mi do telefonu řekla: „Já jsem udělala stejnou hloupost jako ty“. Měly mne tedy pomaličku začít hlodat pochybnosti a špatné svědomí. Stále na to čekám.

Často se mluví o tom, co je svoboda a jakou má hodnotu. Já to opravdu zažil. Vnitřní rozpory okamžitě přestaly. Už se nemusím únavně vyrovnávat se skutečnostmi, které se mi v organizaci nelíbí, protože si můžu jednoduše přiznat, že jsou špatné a zavrhnout je. Špatné věci se mezi Svědky dějí proto, že jsou špatní. Už se nemusím utvrzovat, že jsou mimořádní, protože prostě nejsou. Už se nemusím snažit vysvětlit sám sobě nelogičnosti v učení, ale mohu je uznat. Rozpory tam prostě jsou a znamenají nepravdivost jejich ideologie. Svědkové Jehovovi jsou falešní! Říkám si to nahlas a nic mi to nedělá! Najednou už nemusím milovat ty členy sboru, které nesnáším. Neuvěřitelné! Ale ztratil jsem šest let života, do p… do pr… – ne, to ještě vyslovit nedokážu. Musím se rozhodnout, jestli budu používat vulgarismy, nebo ne. A rozhodnu se sám!

Vyhlídka na život v ráji se rozplynula. Je mi to líto? Ne, je mi líto toho, že jsem byl tak hloupý a ještě to všude předváděl. Pocit osvobození však převažoval, a byl opravdu opojný. Opravdu jsem se znovu narodil. Vždyť jsem si musel znova vytvořit vlastní měřítka hodnot, morální pravidla a denní režim. Najednou jsem měl spoustu volného času. A naprostou volnost rozhodování.

„Svoboda, kterou mají lidé mimo Organizaci, je jen zdánlivá, ve skutečnosti jsou zotročeni satanovým světem,“ zní v hlavách Svědků ve dne v noci. K tomu mohu poznamenat jen jedno: Prozkoumejte život nějakého horlivého Svědka Jehovova, a pak řekněte, kdo je tady otrok!

Jsi svědek Jehovův?

Nu, jak začít? Zřejmě se na těchto stránkách necítíš dobře, protože jsi přesvědčen, že ti chceme ublížit. Těžko lze argumentovat, když každý argument druhá strana považuje za léčku. Znám to. Člověk nechce slyšet nepříjemnou pravdu. Nikdo z nás nechce slyšet, že dělá chybu a že třeba značnou část svého života promrhal kvůli chybnému rozhodnutí. Je k tomu potřeba opravdu velká morální odvaha. Ale nic víc. Jen se nebát použít vlastní rozum. Vyplatí se to!

Je to, co zde píšu, pravda?

Jak už říkal Indiana Jones svým studentům: kdo chtějí vědět, co je pravda, ať jdou k filosofům – nás zajímají fakta. Pravdu si přivlastňují jehovisté, kteří zdůrazňují, že jen oni mají tu jedinou, absolutní Pravdu, a nemohou se mýlit. Určitě je nechci napodobovat, proto jen prohlašuji, že se snažím o co největší objektivitu.

Zajímavější je, co řeknou o těchto stránkách sami jehovisté. Zkuste se jich na některou otázku zeptat – stanete se svědky jedné z nejmarkantnější ukázek, jak moc zakletí lidé to jsou. Odpověď vám řeknu předem: „Je to snůška lží a pomluv. Nic z toho není pravda.“

Některé příklady si můžete přečíst v kapitole Zeptejte se jehovisty.

Tričko „Svědkové Jehovovi vědí všechno“

„Jehova“?

Jan Werich jako císař Rudolf II. ve filmu Císařův pekař a pekařův císař volá: „O Adonaj, o Jehova!“ Jsou to slova z hebrejské části bible. Jak by vám vysvětlili jehovisté, adonaj znamená pán a Jehova je jméno – tak se prostě Pán Bůh jmenuje. Je pravda, že to jméno je v textu bible všude tam, kde je v českých biblích napsáno Hospodin. A taky je pravda, že ač je to podle jehovistů nejdůležitější pojem ve vesmíru, nikdo neví, jak se opravdu má vyslovovat – zda Jehova, Jahve, Jahveh, či jinak.

Americký brouk?

Píšeme, že jehovisté říkají to či ono. Ve skutečnosti to není pravda. Řadový jehovista si nesmí dělat vlastní názor, pouze opakuje oficiální, celosvětově platné nauky, které stanovuje výbor nejvyšších jehovistů sídlící v Brooklynu („vedoucí sbor“). Polemizovat s jeho tvrzením se rovná trestu smrti (při posledním soudu). Jestliže tedy komunisti říkali, že mandelinka je americký brouk a jehovisté jsou americkým náboženstvím, v jednom případě nelhali.

Zvěstovatelský pár