Svědkové Jehovovi

Na věčné časy

Člověk je nejinteligentnější ze všech živočichů – a taky nejpošetilejší (Diogénes ze Sinopy)

Jsem tedy zvěstovatel. Zvěstovatel, to je vlastně označení člena organizace jehovistů v tom nejširším smyslu, protože zvěstování, vydávání svědectví, kazatelská služba, šíření slova, oznamování dobré zprávy – všechna tato synonyma pro snahu získat nové členy jsou vyjádřením základní vlastnosti každého jehovisty a oficiálním raison d'être celé organizace.

Ale i jako zvěstovateli mi pořád chybělo to hlavní: záchrana. Jestli teď přijde Armagedon, tak konec, Jehova nepřimhouří oko, smrt zaručena. Jsem totiž pouhý nepokřtěný zvěstovatel a nemám nárok na věčný život. Proč? Protože jsem plně neoddal Jehovovi svůj život. Ale proč vlastně zůstávat nepokřtěný? Pocítil jsem touhu to udělat.

Co je křest? Svědkové vám vysvětlí, že řecké slovo pro křest znamená ponoření. Křtí se ponořením pod hladinu vody. Falešné náboženství to dělá samozřejmě špatně!

Ale technická stránka obřadu je pochopitelně vedlejší. Jehovisté si na obřady příliš nepotrpí. Záleží spíše na tom, aby člověk věděl, co to znamená a proč to dělá. Vyjadřuje tím své rozhodnutí oddat svůj život Jehovovi. Proto také nelze křtít nemluvňata. To je logické.

Nejde pochopitelně o to vykoupání. Nechat se na okamžik strčit pod vodu je jen vnějším symbolem toho, že se člověk plně zasvětil Jehovovi a slíbil mu oddanost na život a na smrt. Jen tak to máte jisté.

Křest samozřejmě následuje až po tom, co se zájemce všechno dozví a hlavně všechno dělá. Nelze například pokřtít někoho, kdo žije „na hromádce“ (smilstvo), nebo toho, kdo nechodí do kazatelské služby. Křtem se člověk stává plnohodnotným Svědkem – bratrem či sestrou –, který bude zachráněn, až propukne Armagedon. Ale také přijímá plnou zodpovědnost. Provést něco po křtu se nevyplácí! Už jste něco slíbili, proto by byl průšvih. Křtem totiž slibujete oddanost ne do smrti, ale navěky.

Pár měsíců po zahájení své kazatelské dráhy jsem byl duševně připraven oddat se Jehovovi. Ale očekával jsem, že snad Venda řekne: „Nyní se můžeš nechat pokřtít“. Ukázalo se, že on to nikdy neřekne. Je to osobní rozhodnutí jednotlivce. Když mi to došlo, zeptal jsem se, zda mohu být pokřtěn.

Neskrývaná Vendova radost! Co následovalo? Ihned jsem dostal knihu Organizováni. To je kniha, ve které je napsáno všechno na rovinu. Obsahuje vyčerpávající popis všech bodů víry. Ve formě otázek. Bylo mi řečeno, že tyto otázky se mnou postupně proberou tři dozorci. Ale nemusím se prý bát nějakého zkoušení. Je to jen připomenutí křesťanských zásad, ne test, jestli můžu nebo nemůžu.

Po několika týdnech jsem měl pohovory za sebou a čekal jsem, jak rozhodnou starší. Po poradě s Jehovou mi sdělili, že jsem způsobilý ke křtu.

Bylo domluveno datum, které jsem si měl zapamatovat jako nejdůležitější den svého života. A již je ten slavnostní den tady. Sedím v křesle ve svém obýváku, kolem též společensky oblečeni mí nejbližší křesťanští přátelé (tj. Venda s rodinou) a přede mnou určený starší vede proslov ke křtu. Dozvídám se, že je to velká výsada, ale také velká odpovědnost. Stejný patos jako svatební obřad. A stejně jako při svatbě, to nejlepší přijde po proslovu:

„A nyní prosím povstaň a odpověz na tyto otázky: (1) Činil jsi pokání ze svých hříchů a oddal ses plně Jehovovi? (2) Uvědomuješ si, že svým křtem se stáváš součástí Jehovovy celosvětové organizace, která je vedena Božím duchem?“

Ozývají se dvě pohnutá „ano“. Prstýnky se rozdávat nebudou, místo toho starší prohlašuje, že jsem způsobilý ke křtu.

Potom následovala kratší technologická přestávka, kdy se napouštěla vana. Když v paneláku otevřete kohoutek naplno, teče zrzavá...

Představte si sami sebe v situaci, kdy v plavkách kráčíte vlastním bytem a přitom na vás pokukují usmívající se muži v oblecích a ženy v šatech. Krásný pocit, že? Já to zažil. Vcházím do koupelny. Venda, který má tu výsadu křtít, odkládá sako. Dveřmi nakukují jeho synové, protože malá koupelna je už plná Vendy a jeho manželky. Skládám se ve vaně do dřepu a Venda mi dává poslední instrukce. Organizace do detailu předepisuje polohu těla při křtu, aby se nikdo neutopil. Pravou rukou sevřít nos, levou chytit pravé předloktí. „Křtím tě ve jménu Otce, Syna a ducha svatého. Amen.“ ŠPLOUCH. Levým bokem se klátím do vody a slyším bublinky. Vendova ruka mě na kratičký okamžik tlačí na pravé rameno, abych se ponořil pokud možno celý, ale vzápětí mě zase tahá ven. Nebyl jsem tam snad ani dvě sekundy. Ale ta změna! Teď jsem bratr. Když si protřu oči, vidím Vendu, jak se šťastně usmívá a podává mi ruku. I ostatní mi přejí „hodně požehnání“. Už můžu každému tykat a oslovovat ho jako sourozence.

Nyní jsem plnohodnotným svědkem Jehovovým. Ne pouze členem jeho organizace, ale oddaným členem. Jsem zachráněn! Ale pozor, co to povídám?! Není to trochu pyšné? Zachráněn budu pouze v případě, když v tomto stavu věrně vytrvám. Musím se správně chovat a sloužit Jehovovi. Nesmím se nechat obelstít Satanem, podlehnout jeho nástrahám a dostat se mimo organizaci.

Ale jinak mohu být šťastný. Drtivá většina lidí žije dále zaslepena v bludu, ale já jsem na to kápl a udělal všechny kroky ke své záchraně. Byl jsem rozhodnut, že se už nikdy od boha neodvrátím a zůstanu mu věrný.

Při zpětném pohledu musím uznat, že je od jehovistů moudré, když chtějí, aby se křtěnci chytili za nos. To by rozhodně měli. A vůbec bych s tím nečekal až do křtu.

Jehovisté provádějí křest ponořením pod vodu. Nevěří v nějaký zázračný účinek vody, chápou jej pouze jako vnější výraz zasvěcení bohu. Odmítají křest nemluvňat, záleží jim na „svobodném rozhodnutí“ křtěného. Děti vychovávané jehovisty jsou pokřtěny zpravidla v období dospívání. Jen výjimečně jsou uznány za zodpovědné rozhodovat o svém životě děti mladší deseti let a je otázka, zda to nejsou jen přehmaty místních rad starších.

Křest je označován za slib věrnosti bohu, ve skutečnosti je však důraz kladen na oddanost vedení jehovistů. Nikdo není pokřtěn, dokud se neztotožní s ideologií jejich organizace a kdo se neřídí jejími pravidly. Křest následuje zpravidla za několik měsíců poté, co člověk „uvěřil“ a začal „studovat“ s jehovisty. Jen výjimečně aktivní zájemci jsou pokřtěni už za několik týdnů.

Jsi svědek Jehovův?

Nu, jak začít? Zřejmě se na těchto stránkách necítíš dobře, protože jsi přesvědčen, že ti chceme ublížit. Těžko lze argumentovat, když každý argument druhá strana považuje za léčku. Znám to. Člověk nechce slyšet nepříjemnou pravdu. Nikdo z nás nechce slyšet, že dělá chybu a že třeba značnou část svého života promrhal kvůli chybnému rozhodnutí. Je k tomu potřeba opravdu velká morální odvaha. Ale nic víc. Jen se nebát použít vlastní rozum. Vyplatí se to!

Je to, co zde píšu, pravda?

Jak už říkal Indiana Jones svým studentům: kdo chtějí vědět, co je pravda, ať jdou k filosofům – nás zajímají fakta. Pravdu si přivlastňují jehovisté, kteří zdůrazňují, že jen oni mají tu jedinou, absolutní Pravdu, a nemohou se mýlit. Určitě je nechci napodobovat, proto jen prohlašuji, že se snažím o co největší objektivitu.

Zajímavější je, co řeknou o těchto stránkách sami jehovisté. Zkuste se jich na některou otázku zeptat – stanete se svědky jedné z nejmarkantnější ukázek, jak moc zakletí lidé to jsou. Odpověď vám řeknu předem: „Je to snůška lží a pomluv. Nic z toho není pravda.“

Některé příklady si můžete přečíst v kapitole Zeptejte se jehovisty.

Tričko „Svědkové Jehovovi vědí všechno“

„Jehova“?

Jan Werich jako císař Rudolf II. ve filmu Císařův pekař a pekařův císař volá: „O Adonaj, o Jehova!“ Jsou to slova z hebrejské části bible. Jak by vám vysvětlili jehovisté, adonaj znamená pán a Jehova je jméno – tak se prostě Pán Bůh jmenuje. Je pravda, že to jméno je v textu bible všude tam, kde je v českých biblích napsáno Hospodin. A taky je pravda, že ač je to podle jehovistů nejdůležitější pojem ve vesmíru, nikdo neví, jak se opravdu má vyslovovat – zda Jehova, Jahve, Jahveh, či jinak.

Americký brouk?

Píšeme, že jehovisté říkají to či ono. Ve skutečnosti to není pravda. Řadový jehovista si nesmí dělat vlastní názor, pouze opakuje oficiální, celosvětově platné nauky, které stanovuje výbor nejvyšších jehovistů sídlící v Brooklynu („vedoucí sbor“). Polemizovat s jeho tvrzením se rovná trestu smrti (při posledním soudu). Jestliže tedy komunisti říkali, že mandelinka je americký brouk a jehovisté jsou americkým náboženstvím, v jednom případě nelhali.

Zvěstovatelský pár