Svědkové Jehovovi

Jak jehovisté začínají

Až budete absolvovat ono „domácí biblické studium“, které vás bude měnit v jehovistu, určitě se nevyhnete některým trapasům. Ale to se stává většině.

Tak je z vás tedy „zájemce“, začal jste „studovat“ a váš „učitel“ se ve sboru chlubí, jaké děláte „duchovní pokroky“. (Jak vidíte, nezbývá než omezit psaní uvozovek na rozumnou míru a spolehnout se na zdravý úsudek čtenáře, který jistě pochopí sám, co spadá do absurdního světa jehovistů.)

Takže v té době občas utrousíte slovo, které nezapůsobí zrovna tak, jak jste předpokládal. Jako když jsem já vyslovil ten bordel. Nebo vám třeba ujede „a sakra“. Dokonce když řeknete třeba slovo blbě, tak se najednou všichni tak nějak blbě podívají a vy se budete právě tak cítit.

A pak přijde čas prvního shromáždění. Ano, i vám dochází, že domácí studium není jediná atrakce, která se vám nabízí. Dozvíte se, že si můžete poslechnout velmi zajímavou přednášku. Dejme tomu Jak vytvářet šťastný rodinný život. A tak se necháte pozvat a v neděli přijdete do sálu. Ale ouha! Všude samé obleky, šaty, kravaty, bílé košile, dlouhé sukně – a vy v džínách! „A sakr…!“

Sešity s poznámkami
Moje sešity se zápisky
Ale nevadí, všichni se na vás mile usmívají, nedávají vám najevo, že jste oblečený naprosto nevhodně na boží přednášku, třesou vám rukou jako byste byl nositel nobelovky a za chvíli už společně zpíváte a pak pozorně posloucháte řečníka. Jste-li důsledný, plníte první stránku prvního sešitu poznámkami (ještě mám schovaný svůj vysoký štos sešitů…).

Příště přijdete taky v obleku, protože už víte, že na shromáždění je přítomen Jehova. A každý, kdo má to privilegium stát před bohem, si jistě vezme ty nejlepší šaty. Bratr Rutherford, když v 19. století osobně křtil první jehovisty na světě, které sám přesvědčil, aby ho následovali, stál v bazénu ve fraku.

Já jsem na svoje první shromáždění také přišel nevhodně oblečen. Tehdy byla shromáždění ještě v bytech. Představte si, že přijdete do obýváku, kde mají všichni muži od 5 let kravaty. Ale jako správný jehovista jsem se poučil a příště přišel vhodně oblečený. Musel jsem si vybrat jeden ze dvou možných postupů: (1) uvázat si kravatu doma a schovat ji při cestě pod bundou, aby nějaký pan STB v MHD nepojal podezření; (2) vzít ji do kapsy a zauzlovat až na místě v předsíni. Dodnes si umím uvázat kravatu i poslepu. Nejdříve jsem používal jednoduchý uzel. Později, když jsem duchovně vyrostl, jsem začal vázat dvojitý. A když jsem se dal pokřtít, přidal jsem dokonce sako. Ale to už kolem zuřila sametová revoluce a brzy šlo svobodně chodit v plném obleku i po ulici. Snad ani voják z povolání není tak často v uniformě.

Ale na začátku své dráhy jsem občas udělal drobný trapas. Například skončilo shromáždění v bytě a já se těšil na neformální povídání. Hostitelka přinesla napečené buchty a já si s povděkem vzal. Pozor! Běda! Sotva jsem si ukousl, došlo mi, že si nikdo ostatní ještě nevzal, protože jsme se nepomodlili. „Bratr Jirka poděkuje,“ řekl Venda. Co teď? Mám naslouchat modlitbě s nakousnutou buchtou v ruce a přežvykovat při tom? Ano!

Za nějaký čas přišla doba, kdy jsem zčistajasna dostal od Jehovy výsadu účinkovat v samotném programu shromáždění. Jaká radost! Přijal jsem nabídku předčítat několik odstavců z brožury. To již byla doba, kdy se nesedělo kolem stolu, ale napodobovalo se opravdické shromáždění, tedy v obýváku byly řady židlí. Předstoupil jsem před posluchače, postavil se za řečnický pultík u dveří do dětského pokoje, přečetl nahlas přidělený text, řekl „děkuju“ a odešel z „pódia“ zpět na své místo. Chápete, že? Vím, bylo to hrozné faux pas, ale musíte pochopit, že jsem byl mladý a hloupý.

Po shromáždění si se mnou Venda soukromě promluvil. Přátelsky a s úsměvem mi vysvětlil, že Jehovův svědek na sebe neupozorňuje tím, že by děkoval za pozornost. Posluchači naslouchají Božímu slovu, ne slovům nějakého člověka. Pravý Boží služebník nestrhává chválu na sebe, protože je jen prostředníkem, který předkládá látku od Jehovy, kterou připravila Boží organizace.

Tak jsem se jako správný boží služebník zastyděl a poučil ze své chyby. Hned od příštího vystoupení jsem to začal dělat jako ostatní řečníci. Po poslední větě jsem sebral své papíry a s kamennou tváří se vrátil na své místo mezi kamenné posluchače, kteří samozřejmě netleskali, protože zásadně neoslavují žádného člověka. To je logické. Kdyby někdo řekl, že to je nelogické, bylo by logické, že mu hříšná pýcha zatemňuje úsudek.

Později, kdy už jsme se scházeli v sále, měl mladý bratr svůj první úkol – cvičný pětiminutový proslov. A na konci řekl „děkuji za pozornost“! A s úsměvem! Ano, byl to hrozný trapas, ale všichni jsme mu to odpustili. Jako tenkrát mně. Bylo však jasné, že ho čeká přátelský rozhovor s Vendou. Jako tenkrát mě.

A pak přišla do sboru zpráva od zemského vedení. Zjistilo se, že tleskat se smí. Pokud se posluchačům vystoupení líbilo, mohou potleskem vyjádřit vděčnost bohu za informace a přednášejícímu poděkovat za úsilí, které tomu věnoval. To je přece logické!

– – – –

Ale děkovat za pozornost se logicky nadále nesmělo. Musím ale říct, že dramaticky to mělo něco do sebe. Přednést gradující proslov, dostat se k údernému závěru, vyřknout hodiny pilovanou poslední větu a – mizím. To bylo „drámo“ jak v divadle.

Později jsme ve sboru – dokonce bez pomoci vyššího vedení – vyřešili další problém. Bylo to v parném létě. Muži v posluchačstvu si saka svlékali, ale přednášející si neuměli představit, že by na pódium vystoupili pouze v košili. Avšak jeden z bratrů starších si udělal soukromou rešerši v příručkách společenského chování a zjistil, že pokud to situace opravdu vyžaduje, může řečník požádat posluchačstvo o svolení, aby nemusel mít sako. Což jsme mu samozřejmě potleskem ihned dovolili. Ještě, že jsme toho staršího měli. V jiných sborech musela být služba pro řečníky skutečnou obětí.

Je k zamyšlení, proč jehovisté – alespoň v těch případech, které znám z vlastní zkušenosti – neupozorní předem, jaké oblečení a chování je vyžadováno. Je však zjevné, že jedinec, který se ocitne v situaci „faux pas“, se automaticky dostává do společensky nižšího, podřízenějšího stavu a tudíž je více náchylný k manipulaci. Je to tedy zřejmě nevědomé pravidlo přispívající k procesu „vytloukání“ zbytků osobnosti z jedince.

Jsi svědek Jehovův?

Nu, jak začít? Zřejmě se na těchto stránkách necítíš dobře, protože jsi přesvědčen, že ti chceme ublížit. Těžko lze argumentovat, když každý argument druhá strana považuje za léčku. Znám to. Člověk nechce slyšet nepříjemnou pravdu. Nikdo z nás nechce slyšet, že dělá chybu a že třeba značnou část svého života promrhal kvůli chybnému rozhodnutí. Je k tomu potřeba opravdu velká morální odvaha. Ale nic víc. Jen se nebát použít vlastní rozum. Vyplatí se to!

Je to, co zde píšu, pravda?

Jak už říkal Indiana Jones svým studentům: kdo chtějí vědět, co je pravda, ať jdou k filosofům – nás zajímají fakta. Pravdu si přivlastňují jehovisté, kteří zdůrazňují, že jen oni mají tu jedinou, absolutní Pravdu, a nemohou se mýlit. Určitě je nechci napodobovat, proto jen prohlašuji, že se snažím o co největší objektivitu.

Zajímavější je, co řeknou o těchto stránkách sami jehovisté. Zkuste se jich na některou otázku zeptat – stanete se svědky jedné z nejmarkantnější ukázek, jak moc zakletí lidé to jsou. Odpověď vám řeknu předem: „Je to snůška lží a pomluv. Nic z toho není pravda.“

Některé příklady si můžete přečíst v kapitole Zeptejte se jehovisty.

Tričko „Svědkové Jehovovi vědí všechno“

„Jehova“?

Jan Werich jako císař Rudolf II. ve filmu Císařův pekař a pekařův císař volá: „O Adonaj, o Jehova!“ Jsou to slova z hebrejské části bible. Jak by vám vysvětlili jehovisté, adonaj znamená pán a Jehova je jméno – tak se prostě Pán Bůh jmenuje. Je pravda, že to jméno je v textu bible všude tam, kde je v českých biblích napsáno Hospodin. A taky je pravda, že ač je to podle jehovistů nejdůležitější pojem ve vesmíru, nikdo neví, jak se opravdu má vyslovovat – zda Jehova, Jahve, Jahveh, či jinak.

Americký brouk?

Píšeme, že jehovisté říkají to či ono. Ve skutečnosti to není pravda. Řadový jehovista si nesmí dělat vlastní názor, pouze opakuje oficiální, celosvětově platné nauky, které stanovuje výbor nejvyšších jehovistů sídlící v Brooklynu („vedoucí sbor“). Polemizovat s jeho tvrzením se rovná trestu smrti (při posledním soudu). Jestliže tedy komunisti říkali, že mandelinka je americký brouk a jehovisté jsou americkým náboženstvím, v jednom případě nelhali.

Zvěstovatelský pár