Svědkové Jehovovi

„Co když je to pravda?“

Lidé rádi věří tomu, co si přejí. (César)

Až do dvaceti jsem si myslel, že jsem vcelku normální. Pravda, každý jsme nějaký, někdo uprostřed statistiky, někdo uchýlený. Ale i když jste blázen, máte někde hluboko pocit, že to je v pořádku, protože někdo to dělat musí. Jste si tak nějak jistý, že vaše povaha je mixem genů, výchovy a životních zkušeností, a že váš pohled na svět je víceméně správný. A taky si jako většina lidí myslíte, že žijete v podstatě dobrý život. Nebo alespoň nejlepší možný život, jakého jste schopen.

A já si ve dvaceti uvědomil, že to všechno je velký omyl. Lidstvo žije v bludu a já špatně. Všechno je jinak. A to tak moc, že bych se měl stydět.

Kdo mne přiměl udělat tak veliký úkrok stranou? Chytila mě snad nějaká sekta? – Jak vás něco takového mohlo jen napadnout? K náboženství jsem měl vždycky odtažitý vztah, tíhl jsem k racionálnímu myšlení a fandil vědě. Když mi bylo devět, moji rodiče se spřátelili s rodiči jedné stejně staré dívenky, takže jsem měl novou kamarádku. Oni vypadali docela normálně, až na to, že pán říkal, že na zahradě zasel semátka a místo „viď“ říkal „vit“. Ale když k nám chodívali, rozhovor se občas z nudných drbů o sousedech stočil k blížícímu se konci světa. Že prý je špatná doba a že je to předpovězeno v bibli. Člověku příjemně mrazilo v zádech, jako kdyby k nám osobně přišel Däniken, ale myslel jsem si svoje. Nicméně oni tomu opravdu věřili. Pamatuji si, jak jednou paní velmi vážně, až pateticky, pronesla: „Bůh opravdu je a má jméno Jehova“. Ale můj život to nijak nezměnilo, kromě toho, že jsem pochopil, že někteří lidé jsou fakt divní.

Ale s jejich mladou jsme zůstali kamarádi a seděli jsme spolu i ve třídě. Dokonce nám uspořádala dětskou svatbu, takže jsem se poprvé v životě musel ženit. Ale jak šel čas, přišlo období dospívání a mě postihlo cherche la femme doopravdy. Snažil jsem se s ní kamarádit trochu víc. A to byl začátek katastrofy, horší, než kdybych se musel opravdu ženit.

Pokračovalo to tak, že puzen tímto hlubokým „kamarádstvím“, zvoníval jsem často u jejich dveří. Nakonec jednou, když byla sama doma, mě pozvala dovnitř a došlo k tomu, co byste očekávali – povídali jsme si o smyslu života. A dala mi to nejcennější, co měla – brožuru jehovistů! Jelikož všechno, co bylo spojené s tou slečnou, muselo být dobré, nezbývalo mi, než si brožurku přečíst. Obsah se mi zdál trochu uhozený (například ty rady pro rodiče, že nemají dětem lhát o pohlavním životě, ale vysvětlit jim, že když tatínek a maminka se mají rádi, jsou tak blízko sebe, že „muž zasune svůj úd do ženiných rodidel“), ale jak jsem si půjčoval další a další čtení, tento pocit začínal mizet. Také rozhovory, které jsme vedli, mě velmi překvapovaly. Probíhaly asi tomto duchu:

„Zdá se mi divný, když se lidi oblékají do nějakých hábitů.“ – „My nenosíme žádné hábity.“ „Nesnáším obřady.“ – „My nemáme žádné obřady.“ „Nechápu, proč by lidi měli chodit do kostela.“ – „My nechodíme do kostela.“ „Bible mě jako nějaká stará kniha o tom, že zeměkoule je placatá a všechno řídí nějaký starý pán na obláčku, moc nezajímá.“ – „To bible vůbec neříká. A je v ní napsáno, že Země je kulatá. Ani nic ostatního v ní neodporuje vědě.“ „Ne? Vždyť se tam píše, že bůh stvořil svět za šest dnů, to je přece blbost!“ – „To bible nikde neříká, naopak, je v ní psáno, že to trvalo tisíce let.“ „Ale člověk se přece vyvinul, nestvořil ho nějaký bůh!“ – „To není tak jisté. Hodně vědců si myslí opak. Když se dobře porozhlédneš, tak uvidíš, že svět nevznikl náhodou.“ „No jo, no jo, ale dnešní doba je hrozná.“ – „Bible to přesně předpověděla. Bůh už brzo přijde a zlo odstraní.“ „Ale já nemám rád náboženství.“ – „Já taky ne.“

Udivený a odzbrojený, prohrával jsem tyto slovní souboje na celé čáře. To postupně vedlo k tomu, že jsem udělal velmi nebezpečnou věc – zamyslel jsem se. Nejprve opatrně. Ale v průběhu několika měsíců, kdy probíhaly další rozhovory a byly mi půjčovány další samizdatové brožury, jsem opatrnost ztratil a zamyslel se hluboce. Poškrábal jsem se na hlavě a řekl si: „Co když je to pravda?“ Říkal jsem si: „Tohle se mi proti jiným náboženstvím zdá fakt rozumný“. To je důkazem, že za mého života nebude vynalezen stroj času. Jinak by se v tu chvíli objevilo mé budoucí já a přetáhlo mě něčím po hlavě.

Shrnuto a podtrženo: Co se týče dívky, vyhrál jsem na celé čáře. Dostal jsem sice košem, ale získal nesrovnatelně víc – našel jsem Pravdu a přede mnou se otevírala úžasná, věčná budoucnost.

Jaké otázky jsem tedy měl dívence klást? Například tyto: Kdo organizaci řídí? Jakým způsobem? Hierarchicky? Demokraticky nebo diktátorsky? Máš možnost podílet se na rozhodování? Do jaké míry ve skutečnosti organizace ovládá tvůj život? Jak je financována? Jakým způsobem se získávají noví členové? Do jaké míry je to, co mi říkáš, věcí tvé osobní zkušenosti a co jsi naopak vyčetla z literatury dodané organizací? Čteš i jinou literaturu? Diskutujete o závažných otázkách? Když někdo kritizuje vaší organizaci a nauky, jak se k tomu stavíte? Jsou i lidé, kteří z organizace odcházejí? Je to možné bez problémů? Když někdo odejde, jak se k němu chováš? Co znamená, že jsou Svědkové „jednotní“? Mají opravdu stejné smýšlení nebo jsou vycvičení opakováním frází z dodané literatury? Mění někdy svoje nauky, byť „nepodstatně“? Kdy ve skutečnosti vznikli? Založila hnutí jediná osoba, která tvrdí, že našla „pravdu“? A tak podobně...

Neměl jsem se ptát jen té dívky, ale také jejích rodičů a spoluvěřících, abych si udělal objektivní obrázek o jejich organizaci.

A co ta dívka? Několik měsíců nato si vzala za muže někoho, kdo nebyl jehovista, čímž si u nich hodně zavařila. Nakonec byla z organizace vyloučena, pravděpodobně kvůli tomu, že se rodinu snažila založit ještě před svatbou. Za nějaký čas se ke Svědkům s pokáním vrátila a později mě přesvědčovala, abych „neudělal stejnou hloupost“.

Jsi svědek Jehovův?

Nu, jak začít? Zřejmě se na těchto stránkách necítíš dobře, protože jsi přesvědčen, že ti chceme ublížit. Těžko lze argumentovat, když každý argument druhá strana považuje za léčku. Znám to. Člověk nechce slyšet nepříjemnou pravdu. Nikdo z nás nechce slyšet, že dělá chybu a že třeba značnou část svého života promrhal kvůli chybnému rozhodnutí. Je k tomu potřeba opravdu velká morální odvaha. Ale nic víc. Jen se nebát použít vlastní rozum. Vyplatí se to!

Je to, co zde píšu, pravda?

Jak už říkal Indiana Jones svým studentům: kdo chtějí vědět, co je pravda, ať jdou k filosofům – nás zajímají fakta. Pravdu si přivlastňují jehovisté, kteří zdůrazňují, že jen oni mají tu jedinou, absolutní Pravdu, a nemohou se mýlit. Určitě je nechci napodobovat, proto jen prohlašuji, že se snažím o co největší objektivitu.

Zajímavější je, co řeknou o těchto stránkách sami jehovisté. Zkuste se jich na některou otázku zeptat – stanete se svědky jedné z nejmarkantnější ukázek, jak moc zakletí lidé to jsou. Odpověď vám řeknu předem: „Je to snůška lží a pomluv. Nic z toho není pravda.“

Některé příklady si můžete přečíst v kapitole Zeptejte se jehovisty.

Tričko „Svědkové Jehovovi vědí všechno“

„Jehova“?

Jan Werich jako císař Rudolf II. ve filmu Císařův pekař a pekařův císař volá: „O Adonaj, o Jehova!“ Jsou to slova z hebrejské části bible. Jak by vám vysvětlili jehovisté, adonaj znamená pán a Jehova je jméno – tak se prostě Pán Bůh jmenuje. Je pravda, že to jméno je v textu bible všude tam, kde je v českých biblích napsáno Hospodin. A taky je pravda, že ač je to podle jehovistů nejdůležitější pojem ve vesmíru, nikdo neví, jak se opravdu má vyslovovat – zda Jehova, Jahve, Jahveh, či jinak.

Americký brouk?

Píšeme, že jehovisté říkají to či ono. Ve skutečnosti to není pravda. Řadový jehovista si nesmí dělat vlastní názor, pouze opakuje oficiální, celosvětově platné nauky, které stanovuje výbor nejvyšších jehovistů sídlící v Brooklynu („vedoucí sbor“). Polemizovat s jeho tvrzením se rovná trestu smrti (při posledním soudu). Jestliže tedy komunisti říkali, že mandelinka je americký brouk a jehovisté jsou americkým náboženstvím, v jednom případě nelhali.

Zvěstovatelský pár